„Karla Schwarzenberga zklamat nemohu.“ Břetislav Rychlík přijal kandidaturu do Senátu

ROZHOVOR: Po dlouhém zvažování se rozhodl kandidovat do Senátu herec, scenárista, režisér a vysokoškolský pedagog Břetislav Rychlík. V Brně patří k nejpopulárnějším osobnostem a má pověst celoživotního rebela. Podepsal slavnou petici Několik vět. Od estébáků a komunistů kdysi dostal označení protistátní živel.

Kdo vám kandidaturu nabídl a proč jste ji přijal?

Zájem o veřejné dění jsem měl celý život, už v dobách hlubokého komunismu jsem vždy strkal nos do toho, co smrdělo. I když jsem párkrát po něm dostal. Před rokem mě oslovila s touto nabídkou skupina mladých lidí z Brna. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a nechal jsem si to projít hlavou. V první řadě jsem se zeptal mojí rodiny, radil jsem se a ptal jsem se značného množství lidí, kteří mě dlouho znají a kterých si velmi vážím. Mezi ně například patřil Karel Schwarzenberg nebo Eliška Wagnerová. Ani jeden z nich mně to nerozmlouvali. Naopak, všichni mě utvrzovali v tom, ať do toho jdu. Především nebožtík Karel Schwarzenberg.

Náš poslední hovor, když jsem za ním byl v nemocnici, tak se točil jenom kolem této věci. Plánoval, že až bude z nemocnice doma, že se sejdeme u něj na Dřevíči a tam svolá nějaké lidi, aby mi pomáhali v kampani. Náš poslední telefonický hovor před tím, než ho převezli do Vídně, byl úplně stejný. Řekl mi, že by byl šťastný, kdybych se rozhodl do toho jít. Nechtěl jsem ho zklamat. Od doby Občanského fóra mě neustále někdo přesvědčoval, abych někam kandidoval, a vždy jsem to odmítal. Proto jsem se rozhodl, že tentokrát nabídku přijmu.

Předpokládám, že lidé, kteří vám kandidaturu nabídli, vědí, kdo jste a co jste zač?

(Smích). Je vidět, že mě znáte více než padesát let. Varoval jsem dopředu všechny, že pokud se Senátu dostanu, tak se tam budu chovat tak, jako celý život. To znamená, že si budu říkat, co budu chtít a budu veřejně kritizovat šlendriány, kterých je kolem nás nepřeberné množství. Pokud mě někdo nebo něco vytočí, tak tam začnu řvát klidně i nahlas a udělám tam melu. Choval jsem se tak celý život. Proto mě taky brněnští komunisté, estébáci a jiné podobné existence tak „milovali a milují dodnes“. A svoje chování na stará kolena měnit nebudu.

Mimochodem, včera mi totéž řekl můj kolega a kamarád, emeritní rektor JAMU, profesor Petr Oslzlý, který mě zná takřka celý život. Kdysi jsme 17. listopadu 1989 přerušili společné představení HaDivadla a Divadla Na provázku v Praze. Na jeviště jsme tehdy přivedli studenta zmláceného na Národní třídě a udělali jsme s ním veřejný rozhovor. Tak se do společnosti dostala první zpráva o tom, co se tehdy v Praze stalo. Tak tento člověk mi řekl, že přesně ví, co budu v Senátu dělat, pokud se tam dostanu. Že si je jistý, že tam patřím! A taky mě vlastně k té kandidatuře tak trochu nakopl.

Veřejně jste několikrát řekl, že vám vadí, jak je nyní společnost rozdělená. Co s tím podle vás lze dělat? Doba je skutečně poněkud složitá...

Kandiduji s podporou čtyř stran jako nestraník, a už to považuji za svůj první politický úspěch. Protože jsem chtěl ukázat, že lidi dovedu spojovat i přes rozdílné názory na některé věci. Výsledkem je, že jsem na kandidátce TOP 09 s podporou ODS, Pirátů a Zelených. Je to také mezigenerační věc, protože mě oslovili mladí lidé. Jako vysokoškolský pedagog vidím budoucnost ve vzdělání, v mladých lidech, v jejich uplatnění. Jaké jiné národní bohatství chceme mít než vzdělané lidi? Nenávidím manipulace a lži, které zaplavují veřejný prostor, internet, některá média a sociální sítě. Mně je odporné, jakým způsobem někteří manipulátoři zneužívají nejrůznější problémy, letité stigma a další citlivé věci.

Ale ty problémy existují. Nebo je považujete za nedůležité?

V každé společnosti a v každé době se najdou lidé, kteří budou mít nějaký problém. Ideální společnost neexistuje nikde na světě. Mě ale rozčiluje, jakým způsobem tyto věci zneužívají populisté a jakési podivné figury, které se odkudsi vynořily. Oni pouze manipulují s uměle vytvořeným strachem, který mezi lidi dostali šířením prokazatelných nepravd. Například Okamura i Rajchl jsou mnohonásobní a usvědčení lháři. V případě Okamury je to potvrzeno i soudně. Oni lidi vystraší a pak jim slibují, že je ochrání. V první řadě ale pouze ochraňují sebe. To je nebezpečný typ politiky. To je druh jakéhosi politického gangsterismu. Jednoduše řečeno, je to zneužívání určitých sociálně slabých skupin obyvatelstva, které mají problémy. Okamura nebo skupiny, které se podobají Rajchlově formaci, jsou lidé, kterým jde pouze o moc a o to, aby ze svého politického postavení mohli těžit.

Několikrát jste se vyjadřoval k napětí ve společnosti. Sledujete i situaci u našich sousedů?

Dalším důvodem mého rozhodnutí bylo to, že situace u nás je už dlouho velmi vážná. Sleduji vývoj naší společnosti, ale i na Slovensku. To jsou naši nejbližší sousedé, máme s nimi velmi blízké vztahy a mám tam řadu přátel. Mělo by nás varovat to, co se na Slovensku stalo. Před našima očima se tam během necelého půl roku zhroutily všechny klíčové instituce, které tvoří samotný základ demokratického státu. Soudnictví, veřejnoprávní média a podobně. I to byl pro mě jeden z důvodů jít do voleb. Senát hraje v České republice důležitou roli pojistky. Možná bych tímto způsobem mohl i tak nějak završit svůj politicko – aktivní život. Do politiky nejdu proto, abych si nahrabal. Mám všechno, co k životu potřebuji. A proslavit se také nepotřebuji. Vnímám to pouze jako službu společnosti. Koneckonců jako všichni z Schwarzenbergo – Havlovské linie.

Vždy jste si stěžoval na nedostatek času. Jak jste na tom teď, na čem teď pracujete?

Nacházím se už mnoho let v setrvalém stavu. To znamená, že žiju v poklusu, protože mám tolik práce, že nevím, kam dřív skočit. Dodělal jsem, a už jde do postprodukce, dokument o geniálním hudebním skladateli Jiřím Bulisovi, který před jednatřiceti lety tragicky zahynul v pouhých 46 letech při automobilové nehodě v Olomouci. Jirka byl dvorním skladatelem HaDivadla, kamarád a můj svatební svědek. Psal hudbu pro divadelní scény, spolupracoval s v prvé řadě s Bolkem Polívkou, ale i Činoherním klubem, Dejvickým divadlem, jeho hudba byla slyšet v Klicperově divadle, v Divadle v Dlouhé a na dalších scénách ve Finsku, Německu, Maďarsku.

Vynikající hudbu napsal i pro giganty našeho filmu jako byli Juraj Jakubisko, Věra Chytilová, Vladimír Sís, Fero Fenič a další. Tak o tomto hudebním géniovi jsem teď dodělal, jak říkám, „jemný film“ o bolavé duši. Začínám také stříhat dokument o Ondřeji Havelkovi. Tímto filmem se bude v září otevírat mezinárodní televizní festival Zlatá Praha v Obecním domě. Ondra je můj dlouholetý kamarád a jsem kmotrem jeho syna Vojty. On nám řekl, že když už má o něm vzniknout film, tak aby byl trochu také ironický, sebeironický a hravý. To bylo jeho přání. Tak v tomto duchu jsme se snažili to natočit.

To je všechno?

Třetí věc, na kterou se připravuji, mě trochu překvapila. Dostal jsem z Českého rozhlasu nabídku, abych načetl pohádky na dobrou noc pro děti, ale v brněnském hantecu. Na to jsem strašně pyšný. Dobře si totiž pamatuji, jak jsme se jako děti těšili každý večer na rozhlasového Hajaju. Kdysi dávno pohádky pro české děti na dobrou noc četl v rozhlase Vlastimil Brodský a byl pak dětmi milován. Na Slovensku v rozhlase četl pohádky na dobrou noc Josef Króner. To bylo v dobách, kdy ještě neexistoval Večerníček. Oba dva patřili mezi naše velikány filmu a divadla. O mnoho let později jsem pak s oběma natáčel. Oba mi nabídli tykání a strašně jsem si toho vážil. S Josefem Krónerem se pak z nás stali blízcí přátelé a to přešlo i na jeho dceru Zuzu. Ta se zaradovala, že ze mě bude jakýsi brněnský Hajaja. No, prostě to teď svěřili mně, a tak budu chvíli v celostátním vysílání uspávat české děti.

Když to má být v brněnském hantecu, budou tomu mimobrněnské děti rozumět?

Toho se vůbec nebojím. Děti jsou úžasná stvoření a rozumí všemu. Na rozdíl od dospělých mají šestý smysl a vnímají všechno. Navíc to nebude namluveno v úplném hantecu, ale jenom tak jemně. Mně by se velmi líbilo namluvit pohádky na dobrou noc v úplném a pravém hantecu. Problém je ale v tom, že tomu by už nerozuměli ani samotní Brňáci, neboť dnes už ho ovládá málokdo.

Autor: Bob Asher

Zdroj: Prahain.cz